Salva stovek střel a dronu z Íránu na Izrael vyvolala obavy z nové války na Blízkém východě. Jenže jak by válčil i státy, které spolu ani nesousedí a vlastně ani není jasné, o co by bojovali. Kde vlastně hledat kořeny dnešního nepřátelství? Židé v Praze vyjížděli více než dva a půl 1000 let a příležitostně byly předmětem antisemitského útlaku. Možná nic z toho nevysvětlí, co se odehrává v posledním necelém století. Až do roku 1948 Izrael jako faktor blízkovýchodní politiky ani neexistoval. Po jeho vzniku ho sice Írán podobně jako mnohé jiné převážně muslimské státy neuznal, ale od 50. let oba státy začaly úzce spolupracovat z pragmatických důvodů. Izraelci byli obklopeni nepřátelským arabským sunnitským světem, v podobném postavení byl Írán. Oba státy tedy kooperovali podobně jako Izrael spolupracoval s nearabským Tureckem nebo křesťanskou Etiopii. Ve formálně muslimských zemích jako Írán a Turecko navíc zvládli sekulární režimy, jejichž největším nepřítelem byly vlastní islamisté. To se projevilo i v Íránu. V roce 1979 se odehrály tři události, které mobilizovali radikální islamisty. Sovětský svaz vstoupil do Afghánistánu, Egypťané podepsaly mírovou dohodu s Izraelci a v Íránu revoluce sesadila šáha, kterého nahradil ajatolláh Chomejní. Ten s sebou přinesl zcela novou ideologii, která se opírala o přesvědčení, že íránští šíité stojí v čele globálního odporu utlačovaných proti arogantním mocnostem včetně saúdských vládců, západních imperialistů a také sionistů. Byl to důležitý sebe legitimizací motiv nového režimu. Nový Íránci tím navíc přisvojil palestinské téma, které si do té doby monopolizovali Arabové, ať už nacionalistická nebo islamistická hnutí. Íránský režim se nepřátelství vůči vzdálené a nepříliš velké zemi nikdy nevzdal. Ačkoli Izraelci po něm nic nechtějí, oni co nepřipravili a vlastně ani není žádný ústupek, který by si jej mohli usmířit. Tedy kromě vlastního sebe. Zrušení, protože Teherán nežádal zřízení palestinského státu vedle Izraele, ale místo něj na vyzbrojování hnutí jako Hamas nebo Hizballáh vynaložil Teherán za desítky let obrovské prostředky. V jistém smyslu Íránu vyhovuje uchovávat nepřátelství vůči vzdálenému státu, který ho ve skutečnosti nemůže zásadně ohrozit. Je to něco jiného než hrozit sousednímu jadernému Pákistánu. Vykonává tím také tlak na Araby a získává legitimitu doma i u radikálněji naladěné části muslimské veřejnosti ve světě. Až dosud ovšem své nepřátelství praktikoval skrze prostředníky a zůstával tak imunní. To nyní změnil a zůstává otázkou, jestli tím nevyděsil arabské země více než Izrael. Mezitím lze vnímat paradoxní je v samotném Íránu mezi liberálně naladěnými občany už protiizraelská propaganda tolik nerezonuje. Možná naopak. Na protiizraelských shromážděních na západě lze naopak čas od času spatřit starou íránskou vlajku z doby šáha. To je hlas íránského exilu.